Lupénka patří mezi nejčastější kožní onemocnění s postižením 1–3 % populace. Většinou není nebezpečná, může být však mnohdy nepříjemná. Její vznik zatím není zcela známý. Její první příznaky se začínají projevovat v 15–25 letech jako šupiny, puchýře nebo červená, zánětem postižená ložiska. Objevuje se na různých místech mimo těch, která jsou vystavena tlaku na loktech a kolenou, má také predilekční místa v oblasti kštice a křížové krajiny. Postihuje kůži na nohou, nehtová lůžka a stejně tak může postihnout malé klouby na ruce. Lupénka se diagnostikuje běžně pohledem, histologickým odběrem povrchové kůže nebo seškrábnutím šupiny. To není nic dramatického, určitě není třeba se tohoto výkonu obávat.

Léčba lupénky závisí na rozsahu postižení a jeho charakteru.

Lokální projevy se ošetřují mastmi s obsahem kortikoidů, dehtu nebo salicylátu.

Cytostatika a retinoidy (deriváty vitaminu A) se používají u celotělového postižení.

Nejúčinnější terapie se uskutečňuje pomocí UVA/UVB paprsku a psoralenů. To jsou látky s fotodynamickým efektem, které se aplikují buď zevně na pokožku, nebo vnitřně do organismu a zvýší citlivost pokožky k ozáření UVA paprsky, které potom následuje (dohromady se tomu říká PUVA terapie). Tuto léčbu lze kombinovat s léčbou dehtovými preparáty a horským sluníčkem, což vlastně napodobuje prostředí u moře. Celkově lze shrnout, že léčba chronické lupénky samotnou nemoc vlastně nikdy nevyléčí, ale zmírňuje nebo odstraňuje její příznaky, musí být proto dlouhodobá.